Agility

Jojo, také nás zachvátila agi nákaza. To by člověk neřekl, jak rychle udeří. To se nestihnete ani otočit a už v tom lítáte, až po uši :-D Začalo to velice nenápadně a rozvinulo se to až do stavu závisloti. Tomu se prostě nejde ubránit. A proč zrovna agility??? Protože je to vyžití pro takové sportovní nadšence jako jsme právě my. A ještě když je to týmový sport (protože na světě je pramálo opravdových přátelství, jako mezi psem a člověkem a kdo to nezažil, možná nevěří). Pes musí důvěřovat svému páničkovi a pániček zase musí důvěřovat svému parťákovi, že nesplete náběh či že neshodí. Nejde se přeci zlobit na parťáka, který zrovna nemá svůj den, kterého zrovna něco trápí nebo se prostě "jen" zapomněl. Vždycky musí člověk začít u sebe. Zamyslet se co udělal špatně a jak by to mohl pro příště vylepšit. Myslim si, že by to některým lidem měli dávat jako terapii. Ne pro všechny je vždy příjemné, uznat chybu a nesvádět ji na druhé. Co je krásnějšího, než uvrtěný ocásek kamaráda, oddaný pohled a rozzářená očka??? I když tu jde o čas, o třídy, o prestiž, o umístění a mnoho dalších ocenění. Čas je pomíjivá veličina, umístění také časem vyšumí, ale zůstává tu pořád parťák na život a na smrt. 

A pak je tu parta nadšenců, která dělá všechno seč jí síly stačí, aby jiní mohli trénovat, zlepšovat své dovednosti a prohlubovat týmového ducha (člověk - pes). Za tohle všechno jsme s Kimoušem vděční agiliťákům pod Zvičinou. Jmenovitě Janě Zemkové, bez které bychom neuměli to co umíme :-)

A tak se zdokonalujem, pilně pracujem a neodmlouváme :-D